Sunday, March 31, 2013


Kdyby se francouzská revoluce měla věčně opakovat, francouzská historiografie by byla méně pyšná na Robespierra. Protože však mluví o něčem, co se nenavrátí, krvavá léta se proměnila v pouhá slova, teorie, diskuse, stala se lehčí než peří, nenahánějí strach. Je nekonečný rozdíl mezi Robespierrem, který se vyskytl jen jednou v dějinách, a Robespierrem, který by se věčně vracel usekávat Francouzům hlavy.

...myšlenka věčného návratu znamená jistou perspektivu, z níž se věci jeví jinak, než jak je známe: jeví se bez polehčující okolnosti své pomíjivosti. Tato polehčující okolnost nám totiž zabraňuje pronést jakýkoli odsudek.

Přistihl jsem se nedávno při neuvěřitelném pocitu: listoval jsem knihou o Hitlerovi a nad některými fotografiemi jsem pocítil dojetí: připomněly mi totiž čas mého dětství; prožil jsem ho za války; někteří príbuzní mi zahynuli v Hitlerových koncentrácích; ale co byla jejich smrt proti tomu, že mi fotografie Hitlera připomněla zaniklý čas mého života, čas, který se nevrátí?

Toto smíření s Hitlerem prokazuje hlubokou mravní perverzi spojenou se světem založeným esenciálně na neexistenci návratu, protože v tom světě je vše předem odpuštěno, a tedy i vše cynicky dovoleno.

Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světe věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem.
Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.

Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?


(Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí)


Tuesday, March 26, 2013













beauty of the wrecks
/lagos :: nouadhibou :: fraser island/